Ztracená v myšlenkách
října 23, 2017
Sedím u večeře v malém bistru jménem Panera Bread
s brokolicovou polévkou, která je už skoro vychladlá a půlkou sendviče, do
kterého jsem si jednou kousla. Sedla jsem si k osamělému stolu v rohu
s výhledem na ulici a přemýšlela nad tím, jaké je to najít sama sebe.
- Občas i když plujeme podél proudu ztratíme ten správný směr, ačkoli se snažíme držet všech pravidel, označení, mapy a našich plánů.
- Občas prostě musíme zakotvit na neplánovaném místě a chvíli zastavit a nadechnout se. Můj třídní by mi právě teď řekl, že mám strašně barokní kecy, ale mě se líbí. Tak nějak ke mně patří a jsou součástí mé osobnosti.
- Občas i přesto, že známe samu sebe nakonec samu sebe ztratíme aniž bychom chtěli. Možná nečekaně, možná časem a možná prostě jen vítr odvlál naši osobnost někam jinam a my ji musíme opět najít.
To se právě odehrává v mém životě. Předem upozorňuji,
že tento článek je hloubková záležitost a ti, kteří vyhledávají nějaké
cestování a rady.. ty tu asi pravděpodobně nenajdete. Ale najdete tu kousek ze
mě a kousek sami sebe. Možná ano, možná ne.. uvidíme
Co do budoucna?
Co do budoucna?
Nikdy jsem nebyla osoba, která by věděla, co by chtěla ve
svém životě dělat. Tak nějak jsem to nechávala na osudu. Nebo spíše na tom
proudu. Občas mi moje severka zmizela a já plula v neznámém oceánu se
sirénami a žraloky a občas jsem plula tím správným směrem a viděla jasné nebe
poseté hvězdami. Ale nikdy jsem nebyla na úrovni ztroskotané lodě
s náhradním člunem, který mě udržoval při životě. Nikdy jsem nebyla
natolik ztracená, že bych neznala samu sebe. Bohužel tento čas nadešel a já
v sobě musím zase najít tu veselou, sebevědomou holku, která se prala za
vše, co chtěla a věděla kdo je, co chce a jak toho dosáhne.
Znám tolik lidí, kteří už na začátku střední věděli, co
chtějí být. Nebo alespoň tušili, v jakém oboru by se chtěli tak nějak
nacházet. Jedna chtěla být manažerka, druhá chtěla pracovat v hotelu.
Jeden chtěl být barman a další chce mít svůj hotel. Znám taky hodně lidí, kteří
netuší, co by chtěli dělat, ale nějak je to někam láká a jejich práce je baví a
dává jim cestu dál. Moje host mum už od základní školy věděla, že chce být
manažerka a teď jí je a na vysoké úrovni. A je zatraceně dobrá! Já jsem šíleně
rozvážná a mám ráda spoustu věcí, které k sobě občas absolutně nepasují.
Stále nacházím nové věci a stále své plány měním.
Od mala jsem chtěla být zpěvačka. Až do střední. Vlastně až
do teď, ale pro mě je to v tuto chvíli nereálná záležitost a taky kolik
těch nadaných lidí je! Šíleně moc. I když teď jak nad tím přemýšlím,
podnikatelů, herců, číšníků, moderátorů, skladatelů, umělců je také šíleně moc
a někdo se vždy uchytí. Každopádně na konci základky jsem chtěla organizovat
svatby. To mi trvá do teď a na střední jsem chtěla být floristka, organizátorka
svateb a umělkyně. A teď? Teď chci být úplně vše. Díky Americe a založení
tohoto blogu jsem se zamilovala do dělání webových stránek, ačkoli mi to úplně
nejde. Miluji kreslení, vyrábění, bylinky, focení, zpívání, psaní, organizování,
cestování,… ale jak mám skloubit vše dohromady, abych se uživila a našla
nějakou práci?? To netuším. Vůbec netuším, jakou práci si najdu až přijedu zpět
do ČR.
Třídění myšlenek
Amerika je překrásná a já se do ní moc těšila. Počítala jsem
s tím, že tu objevím nitro své duše a vrátím se do Česka jako úplně jiná
žena, která bude sebevědomá, cílevědomá a půjde si za tím, co chce aniž by
plula na tenkém ledu. (páni dneska toho máme spoustu o vodě) Amerika je
překrásná, ale těch cílů tu je tolik, že se lehko ztratíte. Já se tu na okamžik
ztratila a zase se našla, ale poslední dobou se tu stalo tolik věcí, že jsem
tělo bez duše. Nebo spíš já osoba bez sebe samé. Tím, jak se tu stále něco mění
a já objevuji nová místa a myšlenky, je pro mě těžké všechno třídit, tak jak má
být. Napadá mě tu tolik věcí, že už nevím, kam co mám zařadit a než to stihnu,
musím zase začínat od začátku. A tak to jde stále do kola .
Chybí mi mé staré já
Tím, že se starám každý den o děti a mám malou holčičku,
která potřebuje hodně pozornosti, nemám čas mít pozornost sama na sebe. Nemám
čas si umýt hlavu, přelakovat nehty, nemám chuť se přes den malovat, protože to
stejně nemá cenu, když jsem většinu času doma nebo na hřišti a večer už je tma,
pozdě a nemá cenu nikam jít. Nemá cenu se moc oblékat hezky, když budu stále za
malou běhat a válíme se venku nebo v baráku. Chybí mi mé staré já. Ta
holka, která nemohla vyběhnout jen do obchodu bez toho, aniž by se převlékla a
oblékla se tak, aby nevypadala jako vandrák. Chybí mi ta holka, co se malovala,
aby si připadala krásná a přišla i pro ostatní hezká. Chybí mi ta holka, která
se smála na venek i v duši. Neříkám, že jsem byla stále veselá.
Samozřejmě, že jsem občas musela zakotvit a zkrotit sama sebe. Ale chybí mi ta
holka, jejíž mamka musela čekat před koupelnou, než dokončí svou práci.. umyje
si hlavu, nalakuje nehty nebo si dělá masku na obličej. Ta holka je teď někde
vzdálená a já bych ji chtěla zase najít, protože mi chybí. Žena by o sebe měla pečovat a milovat samu
sebe takovou, jaká je. Měla by se zkrášlovat a oblékat se, jak nejlépe umí. I
když by měla přesvědčit samu sebe, že je překrásná. Děláme to hlavně pro sebe,
ne pro nikoho jiného. A já na to stále zapomínám.
Viděla jsem jedno video, ve kterém žena vysvětlovala, jak se
donutí dělat něco pro sebe. Má dítě a je téměř stále doma. Řekla to tak nějak :
Tím, že se obléknu hezky a namaluji přesvědčím samu sebe jít ven a spatřit tu
krásu. A já s ní souhlasím. Kdykoli se obléknu do něčeho jiného, než jsou
legíny a tepláky mám chuť jít do světa. Nebo teda alespoň do obchoďáku.
Prosím já stará já, najdi si mě zase. Chybíš mi. Ale nech mi něco ze mě nové. Třeba větší odvahu. Větší koule, jak se říká
Najít samu sebe
Upřímně. Tím, že jsem samu sebe ztratila. Nebo neztratila,
spíše se na chvíli odloučila a šla do lesa na houby, nutí mě to se sama nad
sebou zamyslet a znovu se najít. Ať už jen v maličkostech. Možná mi jen
moje nitro říká, že je čas zastavit se. Na chvíli zakotvit na oceánu a najít tu
svou polárku. Třeba moc přemýšlím a moje tělo a mysl to už nestíhá vše pobrat.
Tělo je nejlepší signál. Signál na to, uvědomit si věci. Jak dobré, tak špatné.
Já třeba vím, že kdykoli mě začne bolet, nebo svírat žaludek, znamená to, že je
čas se sama sobě věnovat a vykašlat se na celý svět. Vzít si sluchátka a na
chvíli se podívat do své duše. Vykašlat se na to, že tenhle svět je čím dál tím
víc zkažený, nebo že mám už plné zuby práce. Že jsem utratila více, než jsem
měla. Vezmu si sluchátka, lehnu si a přemýšlím nad krásnými věcmi. Třeba, že
peníze, které jsem utratila, jsem utratila za hezkou věc, která mi v tu
chvíli udělala největší radost. Že i když je svět zkažený, je tu pořád něco
krásného, jako voňavé jehličí, šumivé potůčky, oceán, slunce, hvězdy, louky,
jezera…. K tomu mi šíleně pomáhají písničky od Eda Sheerana. Většinou jsou
o lásce, kterou jak vyhledávám, tak ani ne… ale on ty písničky má tak krásně
napsané, že si z toho vždy člověk něco vezme. Vždy v každé písni
najdu kousek sebe.
Říkám si, že možná tím, že takhle začínám od začátku (v mých
myšlenkách a duši) Můžu vše udělat jinak. Dát si nějaké restarty mysli nebo
tak. Vždy když se stresuji, tahle nálada všeho dělání špatně na mě rychle
přijde a já pak ztroskotám někde na osamoceném ostrově plné negativních
myšlenek a mého “ošklivého“ já. Chce to nějaké nálepky na zeď, na zrcadlo a
psát o sobě krásné věci, abych si vše připomínala a nepropadala panice.
Říkám si, že možná tím, že takhle začínám od začátku, můžu
ovlivnit své sny a myšlenky k něčemu lepšímu a udělat si v hlavě nějaké
schránky a koše, kam budu své plány shromažďovat, a nebo naopak vyhazovat. Pak
bude vše jednodušší a já nebudu muset opakovaně ztrácet sama sebe.
afirmace
Pojďme si teď něco říct sami sobě. Jsem : (př: krásní (jsem krásná/ý) Krásní, šikovní, milující a milovaní, šikovní, talentovaní, zdraví, šťastní a odhodlaní. A takhle si to řekněme 10x !! Mě to pomohlo. Co vám?
Všechny naše plány a sny nás vedou k naší budoucnosti
Většina z nás se bojíme udělat ten malý krůček ke změně.
A to je špatně, protože jakmile ten malý krůček uděláme, nic nás už nemůže zastavit. Ale to si neuvědomujeme. Vždycky je cesty zpět, ale nemůže být, pokud neuděláme ten krok vpřed. Jeden malý krok a náš život se může otočit o 180 stupňů. Jděte si za svým snem a nikdy se nevzdávejte! Je to dřina, ale stojí to za to
Už několikrát se mi potvrdilo „pozor, co si přeješ“. Je to
pravda. Tolik krásných a nekrásných věcí, co se mi stalo a já si zpětně
uvědomila, že jsem si to vlastně přála… nespočetně mockrát. Ono si také člověk
musí dávat pozor, jak své přání formulovat.
- Já si řekla, chci dostat darem telefon a do měsíce se mi rozbil můj pracovní mobil a já dostala nový. Akorát jsem tedy neřekla, že bych chtěla mít svůj a ne pracovní.
- Ze vzteku a žalu jsem si řekla „chci být baculatá, aby mě nikdo nechtěl a já byla sama“ někdo mě sice chce, ale jsem baculatá a sama“ a to já opravdu nechci. Ale přála jsem si to.
- Chtěla jsem jet do Ameriky a řekla si, že se do Ameriky prostě dostanu. Několikrát jsem nad Bostonem přemýšlela, kvůli jednomu klukovi z instagramu (vtipkovala jsem s kamarádkou, že jestli se tam dostanu, tak toho kluka někde najdu) Jsem 10 měsíců v Bostonu a kluk mi frnknul do Georgie.
Nevím, proč jsem věci o přání napsala zrovna sem, ale asi to
tak má být a určitě to má něco společného s tím, jak se právě teď cítím.
Vzhůru za pozitivní náladou a pozitivnímu, krásnému životu
Je načase sama se sebou něco udělat, roztáhnout křídla, nebo
si je uměle vyrobit a vzlétnout, protože tady dole je moc chladno.
Vzhůru za tou krásou světa, nezastavitelným smíchem, láskou,
teplem, skvělou náladou a skvělou budoucností.
Abych nějak podpořila sama sebe a nebyla pořád ve své hlavě,
rozhodla jsem se udělat změnu. Kdykoliv budu myslet moc negativně, budu mít u
sebe malý blog a vše na co budu myslet negativně přepíšu nějak do pozitivity. Udělám
si cedulky na zrcadla a budu zase pít své čaje po ránu. Nebudu nosit jen
tepláky a mikiny, ale začnu se zase oblékat tak, jako bych každý den šla na
flám. (teď se mi v hlavě úplně zobrazilo sluníčko mezi mraky a jasná
obloha) asi se tu zase z něčeho vypisuju a začínám si uvědomovat, co dělám
blbě. Budu poslouchat své oblíbené písničky a začnu číst nějaké knížky.
A to hned od zítra. Proč čekat, když to můžu udělat hned!
0 komentářů