Moje slabá chvilka
května 05, 2017
Řídím se životem někoho jiného. Věta, kterou si už po několikáté opakuji.
Nevím, jestli to znáte, když máte někoho rádi. Nějakou postavu z filmu, herečku, zpěváka, tak se tak nějak řídíte tím, co on nebo ona dělají. Třeba zkusíte nový účes, co osoba má, nebo produkt, který používá… já se snažím najít cestu za štěstím.
Už přibližně od minulého roku jsem blázen do jedné show jménem Little People Big World. Je to show o rodině, která má čtyři děti. Tři jsou normálně vysoké jako my a jeden kluk jménem Zach je liliput, jako jeho rodiče. Je to úžasný pořad, já ho mám šíleně ráda, a vždycky jsem se nemohla dočkat dalšího dílu. Koukám na něj už déle, ale poslední rok ho hltám do posledního kousíčku. Abych vás trošku zasvětila, ti, o nichž budu mluvit, jsou dvojčata, kluci Zach (malý) a Jeremy (velký). Zach se oženil s Tori a Jeremy s Audrey. Zach si procházel spousty problémy díky své výšce. Ať už zdravotně, tak i v milostném životě a s přáteli. Ale zatnul zuby, nevzdal se a má manželku, chlapečka na cestě a hrál fotbal s normálními lidmi.
Díky Instagramu se dozvídám spoustu věcí ještě před tím, než vyjde další díl seriálu, což je super.
A teď k tomu Tori i Audrey čekají miminka a já z toho mám šílenou radost. Je vtipné, že oba čekají skoro ve stejný čas přírůstek do rodiny, skoro stejně se zasnoubili a kus po sobě se oženili. Ty dvojčata jsou v tomto opravdu zajímavá.
Taky se všemi zažívám jejich dobrodružství. Od cestování po různé změny a komplikace.
Audrey je hodně populární a já ji mám ráda. Miluje country a taky se tak obléká, má ráda staré věci… jako třeba starý psací stroj, staré obálky, hudba… Máme stejné zájmy, které jsem už měla před tím, než jsem se o ní dozvěděla. Ale je toho víc. Řídím se trošku podle ní. Není to tím, abych byla jako ona, ale snažím se najít její cestu za štěstím.
Sice si z ní dávám příklad, ale sama nevím, co se sebou dělat. Je šťastně vdaná, je ji 24 a čeká miminko, je úspěšná, pozitivní… a co jsem já?
Tím, že ji pořád sleduji, což mě šíleně baví, přece jen to asi není ke všemu dobré. Šíleně se zaobírám tím, že ji závidím, jak si jako mladá našla lásku na celý život … Provdala se… píše krásné články… a já? (vím, že závist není hezká ani k něčemu prospěšná. Ani já nezávidím. Spíš jen bych si přála nějaké to štěstí nalézt a být také konečně v tom proudu lásky a sebelásky, pochopení, a hlavně být šťastná pro to, co dělám).
Já jsem holka, o které nikdo neví, nikdy neměla dlouhý vztah, určitě se brzy vdávat nebude a nikdy jsem skoro nic nedotáhla do konce Tedy až na au pair si myslím. .(asi mám nějakou slabou chvilku, a proto sem tohle všechno vypisuji).
To, co mi přijde nejtěžší, to se pak lehčeji zvládá, když vám někdo nevěří a vy jim chcete dokázat, že to vlastně jde. Kolikrát jsem slyšela… myslím, že to asi nedotáhneš a nakonec neodjedeš… nebo přeji si abys neodjela. Což mě nakonec dotáhlo do cíle a jsem tady. Ve velkém světě… V Americe. Dělám malé pokroky. Cestuju, snažím se psát, budu se snažit i fotit z foťáku (pro lepší kvalitu) a hlavně hodlám najít sama sebe.
Ale o čem tu mluvím. Snažím se najít něco, co mě bude bavit a nebudu si malovat obrázky podle někoho jiného. Musím hlavně najít samu sebe a být spokojená se vším, co dělám... a o to tu jde. Když je člověk nespokojený sám se sebou, dělá maluje si raději obrázky podle někoho jiného a jím se řídí. A to asi právě teď dělám já. Ne, že bych chtěla, ale protože jsem stále ještě nenašla svoji cestu. Možná jsem nerozhodná, anebo se jen snažím plout proti proudu místo toho, abych se po něm svezla. Sice si myslím, že nám byl život už předurčen a proto nám něco nevychází tak, jak chceme, ale zároveň věřím v to, že každá karta má dvě strany… Tudíž si svoji budoucnost můžeme ovládat sami a trošku si ji poupravit. A proto:
Zase se vracím k tomu já chci!
Chci více cestovat
Chci být šťastná
Chci najít samu sebe
Chci najít lásku
Chci věci dotáhnout do konce
Chci mít ráda samu sebe
Je lehké tyto věty napsat, ale je těžké to udělat. Možná tady píšu vše jen do tmy, ze které se nic neozve, ale možná taky ne. Šíleně mi pomáhá se vám tu vypsat a třeba i vy se v tom trošku najdete a dáte mi za pravdu, že občas tohle taky děláte a že nejsem blázen. Protože za blázna být opravdu nechci.
Jen jsem chtěla napsat, jak lehké je se k něčemu přiklonit, snažit se žít život někoho jiného a přitom to můžeme žít ve štěstí úplně jinak. To víte, jak ráda bych si konečně našla lásku, která mi vydrží a nebudu se muset šourat po pár měsících se srdcem roztrhaným na tisíc kousků.
Jak ráda bych konečně dopsala svoji knížku bez otázek a různých změn. Jak ráda bych konečně zašla na floristický kurz a nebála se, že mi nakonec bude k ničemu.
Jak ráda bych našla samu sebe, abych mohla pokračovat v cestě dál. A na tohle tu mám zase svoji známou odpověď Všechno má svůj čas. Všechno nepřijde hned, jak my chceme…ale přijde to.
Kdyby vše přišlo včas, kdy my chceme, byl by život o ničem. Sice to občas bolí, je to dřina a ztrácíme naději, ale vždycky se to vyplatí. Nebo alespoň většinou. Je to jen na nás, jak to vše dopadne a co se nakonec stane. A proto bychom se měli snažit, aby to dopadlo co nejlépe.
Třeba se vrátím z Ameriky a budu vědět. Budu šťastná. Budu milovat sama sebe a hlavně se budu znát.💓
0 komentářů