Dnes jsem šla na procházku s moji mladší holčičkou a objevila konečně tuhle rozkvetlou krásu. Konvalinky. Abych pravdu řekla, myslela jsem si, že je tu vůbec nemají a šíleně mě to potěšilo.
Už před čtrnácti dny jsem si všimla zvláštně zelených kousků míst v lese a říkala jsem si, jakoby mi to bylo povědomé. Hned mě napadly konvalinky, ale říkala jsem si, že ty asi Amerika mít nebude.
No a o pár dní později jsem už začínala vídat kvítka a hned jsem věděla, že to jsou ony.

Abych pravdu řekla, skoro nic mi tu nepřipomíná domov, možná jen pár míst v lese a číslo domu 65, které má i babička na baráku. A to bylo vše. Hodně mi domov chybí, ani ne Česká republika, jako moje rodina a přátelé a díky konvalinkám se cítím zase o trošku lépe.

Je to můj puget radosti, a tak od této doby budu Konvalinkám říkat.
Ani nevím, jak mě to napadlo, ale nejspíš to bude tím, jakou radost jsem měla z toho, že si jich můžu pár natrhat. U nás v Miltonu je konvalinek spousta, ale nikdo je pravděpodobně netrhá... asi je to pro Američany plevel, ale pro mě je to něco vzácného.
Cítila jsem se zase jako doma. Jako s babičkou na procházce ve Březí, jak si povídáme a snažíme se najít pár voňavých kvítků, které bychom si mohly natrhat do vázičky.
Cítila jsem se, jakoby tu babička se mnou byla a zpívaly jsme si písničky a povídaly. V tu chvíli jsem se necítila tak moc sama, ale plná radosti a štěstí.
Kdybych se mnou neměla malou, klidně bych trhala celý den, ale ne... Je třeba někomu tu radost taky přenechat. I když si myslím, že to asi pro nikoho moc neznamená, budu si při této myšlence stát, a přeci jen se třeba někdo ukáže a bude mít stejnou radost jako já dnes.

Konvalinky pro mě nejsou obyčejné květiny. Jsou to vzpomínky ukryté v mém srdci a to navždy. Nejsou to jen bílé poupátka, jsou to babičky písničky, její smích a krása. Naše procházky po lese a ta sladká vůně. Hledání těchto kytiček pro nás posledních pár let byl oříšek, jelikož rostou méně a méně, a proto jsou pro mě tak vzácné a to obzvlášť tady v USA.

V každé malé věci, v každém okamžiku se najde něco, na co nikdy nezapomenete. A pro mě to je tento puget radosti a moje babička.

Už se těším na další rok, až zase půjdeme na krásnou procházku plnou zpěvu, povídání si a trhání bílých květů do vázy.

Mám tě ráda babi ♥