V neděli odpoledne jsme si zašla na farmu, kde moje host family pořizovala rodinné fotky. Krásný klid a pohoda tam byla. Jen něco jako pole, stromy, žádní lidé, žádná hudba jen ta lesní, moje myšlenky a Čtyři dohody.
Knížku zatím nemůžu hodnotit, protože jsem přečetla jen 5 stránek, ale moc se mi to líbí. Už jen první stránka vám něco dá. Mám ráda knížky, které vám něco dají a naučí vás nové věci. Poslední dobou na ně mám docela štěstí. I když čtu třeba jen nějakou romanťárnu (první láska) a nebo třeba jen povídky a citáty. (love and misadventure,  believe in you ) po kliknutí na knížku se dostanete na novou stránku s popisem knihy.

Pokud čtete více moje články, i když jich není mnoho já vím... zkouším to napravit, zjistili jste, že příroda je pro mě všechno. Ráda chodím na procházky, posedávám v parcích, škubu kytky a užívám si tu nádheru, co nám matka příroda dala.




Tento článek jsem vám vlastně chtěla napsat o tom, jak jsem byla na farmě a užívala si přírody. Nakonec jsem vám začala psát o odpadcích. jejky. Tak jdeme zase k té farmě. 




Jelikož jsem měla neděli volnou a moje rodinka byla na chatě, zajela jsem si na farmu, kde si minulý týden nechávali dělat fotky. Farma je překrásná a já si ji na první pohled zamilovala. Strašně dlouho jsem hledala něco takového na odpočinek. Jen pole nebo louka, jedna lavička, cestička a klid. 

Upřímnost je nade vše, a tak se vám sem vypíšu. Já vlastně nemám skoro nikdy klid. Od té doby, co jsem v Americe klid nikde moc nenacházím. Je krásné, jak každý má o té Americe představu. 

Někdo si představuje, jak bude stále na Times Square, při tom by tam asi oslepnul za pár dní. 
Někdo si představuje klidný oceán, přitom tu jsou ve většině času jen vlny. 
Někdo si představuje velký nápis Hollywood, přitom by tam chcípnul lézt tam každý den.

Já si představovala ten klid a v blízkosti krásnou louku, přitom tu ten klid ani tu louku nemám. Každý máme různé představy o Americe a chceme, aby se splnili. Ale musíme si uvědomovat, že nic nikdy nebude na 100% stejné, jak mi chceme.

A já, konečně po sto letech našla svůj klid tady na farmě. Alespoň na chviličku, protože už bylo na čase. Je léto, mám obě děti doma plné otázek, aktivit, nevyřáděnosti a myslela jsem, že už mi opravdu ale opravdu hrábne. Maminky, babičky, tetičky, prababičky, moc vás obdivuju, že jste to s námi zvládly. Myslím, že au pairkovství je dobrá antikoncepce a i škola do života. 



Každopádně. Po krásné sobotě na slunečnicové farmě jsem toho neměla dost a ještě na chvilku si zašla do klidu, kde nejezdí auta, neexistují telefony a jsem tam jen já, mravenci a krocan. Jo krocan opravdu! čapla jsem svůj foťák, pomeranč, vodovky a knížku a razila si sednout někam na trávu mezi nic. Tohle mi chybělo. Chybělo mi si jen sednout, nad ničím nepřemýšlet a jen poslouchat tu nicotu zaplňující moji mysl. Slyšet jen šustění listů stromů, ptáčky zpívající si své balady a mě natírat svoje myšlenky na kus papíru. Teda v tu dobu do byla slunečnice. Jako bych jich neměla dost že jo.




I když to vypadá, jako by to malovalo sedmileté dítě, já do toho vypustila všechny svoje myšlenky, utopila ty špatné a naplnila svoji duši radostí a pohodou. Tento obrázek jsem nazvala krásná jako slunečnice.

Protože každá z nás je krásná. Akorát trošku jinak. Vezměte si příklad ze slunečnic!!! 

Jedna je vysoká, druhá je nízká. 
Třetí je veliká, čtvrtá je malá.
Pátá má hodně lístků, šestá má méně.
Sedmá je tmavší, osmá je světlá a přece všechny jsou nádherné. 

Jsme krásné jako slunečnice, ne totožné, ale každé máme něco z těch osmi.  


A až budeš stát u zrcadla a říkat, jak jsi ošklivá, tlustá a nedokonalá, vzpomeň si na nějakou větší slunečnici s méně lístky a řekni si je ona ošklivá? Ne neni!! Je překrásná

JSME KRÁSNÉ SLUNEČNICE